Proces likvidace kapitálových obchodních společností

Likvidace společností v legislativní úpravě

Likvidace je ekonomicko právní situace, která je spojována s ukončením činnosti společnosti.
V obecném pojetí likvidace znamená řízení, jehož účelem je vyrovnat majetkové poměry a jiné
vztahy v útvaru, který zaniká[1]. Likvidaci lze také charakterizovat jako zákonem upravený
postup, při němž dochází k mimosoudnímu vyrovnání majetkových vztahů zanikající právnické
osoby, který nastupuje obligatorně, pokud zákon výslovně neurčuje, že likvidace není třeba[2].
Dle §68 odst.2 ObchZ je likvidace společnosti nutná vždy, když dochází k zániku společnosti.
Je nutným předpokladem, který následuje po zrušení společnosti a předchází jejímu výmazu
z obchodního rejstříku. Zákon připouští pouze dvě výjimky z nutnosti jejího provedení, a to
pokud:

- jmění společnosti přechází na právního nástupce, tzn. pokud dochází k přeměně společnosti
dle §69 an.ObchZ (v současně platné právní úpravě se jedná o fúzi, převod jmění na společníka,
rozdělení a o změnu právní formy společnosti),

nebo

- pokud je společnost rušena z důvodů uvedených v §68 odst.3 písm.f/ nebo g/. Jedná se o
specifické situace, kdy insolvence společnosti buď proběhla a bylo splněno rozvrhové usnesení
nebo naopak, kdy byla insolvence zrušena pro nedostatek majetku (který nepostačuje ani
k úhradě nákladů na její provedení) či přímo byl zamítnut návrh na jeho provedení pro
nedostatečný majetek.

Ve všech ostatních případech je nutné likvidaci společnosti provést.

V minulých letech byla „likvidace“ chápána jako negativní pojem spojený s neschopností vedení
řídit danou společnost. Je ale nutné zdůraznit, že tato skutečnost je jen jednou z možností,
proč se společnost v likvidaci vyskytuje. Jak bylo výše uvedeno, společnost musí tento proces
absolvovat vždy, pokud dojde k jejímu zrušení. K němu může dle §68 odst.3 ObchZ dojít
z mnohých důvodů. Častým jevem se v posledních letech stává založení společnosti jen na
určitou dobu nebo pouze ke splnění určitého, předem daného cíle. A právě pokud uplyne doba
nebo je dosaženo účelu, dochází ke zrušení společnosti a musí následovat likvidace (nejedná-li
se o výše uvedené výjimky). Obecně nejčastěji ale dochází ke zrušení společnosti rozhodnutím
orgánu společnosti nebo jejich společníků. K likvidaci podniku se přistupuje z rozhodnutí
vlastníka obvykle proto, že podnik není dlouhodobě schopen hradit náklady vlastní činnosti
z výsledků svého hospodaření, plnit své závazky, nebo že nemá perspektivní, konkurenceschopný
program činnosti.[3] Podrobněji se zrušení společnosti věnuji v bodě 4.1 této práce.

Samotný proces likvidace je v současnosti obecně upraven v §70 – 75b ObchZ ve vazbě na §68
ObchZ. Podrobnější úpravu nalezneme u jednotlivých typů obchodních společností. Obecně se ale
setkáváme s celou řadou právních předpisů, protože i společnost v likvidaci je oprávněným
subjektem práva, navenek i dovnitř vystupujete tedy jako „běžná“ společnost.
Z nejvýznamnějších předpisů využívaných v likvidaci je nutné kromě ObchZ zmínit i OZ, ZP,
daňové a účetní předpisy, správní a procesněprávní předpisy a mnoho dalších. O jednotlivých
souvislostech bude pojednáno dále.

Nutné je zdůraznit, že likvidace může proběhnout pouze tehdy, pokud majetek společnosti
postačuje k úhradě závazků společnosti. V opačném případě je nutné projít procesem insolvence,
resp.řešit úpadek[4]. Pokud je ale předluženost společnosti zjištěna až v průběhu likvidace
(např. až likvidátor sestaví zahajovací účetní rozvahu), má likvidátor povinnost podat návrh
na provedení insolvence.



Vstup obchodních společností do likvidace

Společnost vstupuje do likvidace dle §70 odst.2 ObchZ ke dni, ke kterému je zrušena. Jak bylo
uvedeno v předchozím bodě, zrušení společnosti může být dáno uplynutím času nebo dosažením
účelu, o zrušení může stejně tak rozhodnout orgán společnosti nebo společníci, ale také se
může jednat o rozhodnutí soudu dle §68 odst.3 písm.d/ ObchZ ve vazbě na §68 odst.6 ObchZ,
který stanoví jednotlivé předpoklady, za kterých je soud oprávněn takové rozhodnutí provést.
Specifickým rozhodnutím soudu o zrušení společnosti je §68a ObchZ, kdy je společnost
prohlášena za neplatnou.

Rozhodující okamžik pro určení vstupu do likvidace je den jejího zrušení. Tímto dnem získává
firma společnosti dovětek „v likvidaci“ a skutečnost, že společnost vstupuje do likvidace a
rozhodný den je nutné uvést do ObR. Návrh na provedení změn v ObR (dále jen „návrh“) podává
osoba, která jedná za společnost[5] v den, kdy k rozhodnutí o zrušení společnosti dochází (za
s.r.o. jednatel/é - §133 an. ObchZ, za a.s. představenstvo - §191 an. ObchZ). Dle §72 odst.1
ale může podat tento návrh i likvidátor, což je prakticky nejběžnější situace. Návrh lze podat
dle §32 odst.1 ObchZ pouze na formuláři (v listinné nebo elektronické podobě), podpisy osob
oprávněných tento návrh podat musí být úředně ověřeny. Zápis likvidace v ObR má deklaratorní
účinky. K návrhu se přikládají listiny o skutečnostech, které se týkají požadované změny.
V případě likvidace doklad o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace, kterým je
notářský zápis z valné hromady společnosti (§127 odst.4 ObchZ a §186 odst.2 ObchZ)[6] a údaje
týkající se osoby likvidátora (jméno, rodné číslo, bydliště, resp.firma, sídlo, osoby
oprávněné jednat za tuto společnost jako likvidátor; likvidátor přikládá podpisový vzor - §38i
odst.2 ObchZ). Pokud dochází ke zrušení společnosti rozhodnutím soudu, stává se podkladem pro
zápis do ObR právě toto rozhodnutí.



Postavení likvidátora

Dle §71 odst.1 ObchZ jmenuje likvidátora statutární orgán společnosti. Dispozitivně je ale
možné, aby stanovy nebo společenská smlouva upravily jmenování jinak. Může tak být např.
stanoveno, že likvidátora jmenuje dozorčí rada nebo jednatel/é. Pokud ale dochází ke zrušení
společnosti soudem, jmenuje likvidátora dle §71 odst.2 ObchZ soud. Zatímco při jmenování
likvidátora statutárním orgánem je jeho souhlas s výkonem funkce nezbytný, u jmenování soudem
může být likvidátor jmenován i proti své vůli (to se ale týká jen společníků, statutárního
orgánu nebo člena statutárního orgánu). Tato tvrdost zákona je ale zmírněna tím, že likvidátor
jmenovaný tímto způsobem může soud požádat, aby ho z funkce uvolnil, nelze-li po něm
spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.

Likvidátorem může být pouze fyzická osoba, pokud ObchZ nestanoví jinak. Likvidátorem tak dle
§71 odst.2 ObchZ může být i osoba právnická, nicméně musí určit fyzickou osobu, která bude
činnost likvidátora vykonávat. Likvidátorů může být jmenováno i více[7]. O kvalifikačních
předpokladech osoby likvidátora zákon mlčí. Nejsou tedy na něj stanoveny žádné předpoklady
tak, jak je tomu např. správců insolvenčních podstat[8], i když dle mého názoru jsou tyto
předpoklady v mnoha případech zcela nezbytné. Bez minimálně základních právních, ekonomických
a organizačních znalostí se likvidátor v současnosti neobejde. Pokud je nemá, je likvidace
prováděna neprofesionálně a může docházet k mnohým chybám a časovým průtahům. Je sice možné, a
v praxi k tomu často dochází, aby se likvidátor obklopil profesionálním týmem pracovníků,
nicméně je to značně neefektivní. Profese likvidátora představuje interdisciplinární
manažerskou práci, vyžadující schopnost řídit tým pracovníků, znalost ekonomiky podniku i
nezbytného právního minima pro řešení majetkových a pracovněprávních záležitostí; jde o
mimořádně náročnou činnost, která je odlišná a často složitější a konfliktnější než řízení
hospodářsky činného subjektu.[9] V literatuře se objevují názory, že likvidátor společnosti o
konkrétní právní formě musí pro výkon své funkce splňovat tytéž požadavky, jaké musí splňovat
osoby zastávající funkce ve statutárních orgánech té které právní formy; to lze odůvodnit tím,
že na likvidátora působnost statutárního orgánu přechází a že tudíž i jeho způsobilost musí
být posuzována analogicky[10].

Jedním z nezbytných kroků, který je nutné při vstupu do likvidace vyřešit, je stanovit právní
poměr mezi likvidátorem a likvidovaným subjektem. Dle dikce §71 odst.5 je likvidátor orgánem
společnosti, uzavírá tedy se společností smlouvu o výkonu funkce[11]. Tato smlouva, pokud v ní
samotné není stanoveno jinak, se přiměřeně řídí smlouvou mandátní (§566 - §576 ObchZ). Použití
smlouvy komisionářské by bylo značně problematické, neboť tato smlouva je smlouvou o výsledku,
nikoliv smlouvou o vynaložení úsilí[12]. Mohlo by pak docházet k situaci, kdy by likvidátorovi
nebyla odměna vyplacena, neboť nebylo dosaženo kýženého výsledku (např. z důvodu, že
společníci se rozhodli před započetím s rozdělováním likvidačního zůstatku změnit své
rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací a v činnosti společnosti pokračovat).

Ve smlouvě by měla být určena cena, tj. odměna likvidátora, kterou mu určí ten orgán, který ho
do funkce jmenoval, resp.soud, pokud bylo o likvidaci rozhodnuto na základě jeho rozhodnutí.
Pokud ale soud jmenoval do funkce některého ze společníků, statutární orgán nebo jeho člena,
odměna takovému likvidátorovi dle §71 odst.6 ObchZ nenáleží. Odměna může být (a také tomu tak
většinou je) vyplácena ve formě záloh, protože likvidace bývá častokrát dlouhým, několikaletým
procesem a likvidátor nemůže být nucen čekat až na jeho skončení. Vše ale záleží na úpravě ve
smlouvě mezi likvidátorem a společností, resp. mezi orgánem, který likvidátora do funkce
jmenoval nebo soudem. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a podmínkou její
platnosti je schválení valnou hromadou společnosti.

Dnem, kdy je likvidátor jmenován, přechází na něj působnost statutárního orgánu
(představenstva u a.s., resp.jednatelů u s.r.o.) jednat jménem společnosti, ale pouze v rámci
§72 ObchZ. V §70 odst.3 ObchZ se v souladu s úpravou §13 ObchZ řeší, od jakého okamžiku jsou
likvidátoři společnosti oprávněni jménem společnosti jednat; návrh vychází z konstrukce, že
zápis vstupu likvidátora do obchodního rejstříku, stejně jako zápis člena statutárního orgánu,
nemá konstitutivní účinky, takže oprávnění likvidátora jednat jménem společnosti vzniká již
vstupem společnosti do likvidace, pokud k tomuto okamžiku byl likvidátor jmenován[13].
Statutární orgán společnosti tedy dále funguje, ale jeho působnost se oslabuje ve prospěch
likvidátora. V případě, že je likvidátorů jmenováno více[14], má tuto působnost každý
z likvidátorů, pokud při jmenování nebylo stanoveno jinak (§70 odst.3 ObchZ). §72 ObchZ
stanoví, jaké úkony je oprávněn likvidátor společnosti činit. Protože cílem likvidace je zánik
společnosti, nesmí likvidátor postupovat tak, aby činnost společnosti obnovoval nebo v ní
pokračoval. Naopak, měl by postupovat tak, aby co nejrychleji vypořádal závazky a pohledávky
společnosti. Co se smluvní problematiky týče, je oprávněn uzavírat jen takové nové kontrakty,
které směřují k ukončení nevyřízených obchodů nebo takové, které jsou nutné k tomu, aby byla
zachována hodnota majetku a k jeho využití[15].

Likvidátor má také povinnost zastupovat společnost v rejstříkových záležitostech, před soudy a
jinými orgány. Může se samozřejmě nechat zastoupit (podrobnosti pro zastoupení stanoví
jednotlivé právní předpisy), což se v praxi děje velice často, zejména z důvodů neodbornosti
likvidátorů, jak bylo uvedeno výše. Z povinnosti zastupovat společnost vyplývá současně i
právo společnost zastupovat, které se týká např. práva nahlížení do spisů, práva být účasten
řízení, práva na informace apod.

Likvidátor, jako orgán společnosti nese odpovědnost za dodržování právních předpisů. V rámci
trestněprávní odpovědnosti se jedná o možné porušení §125 – §129 TZ (trestné činy proti
hospodářské kázni), §248 TZ (zpronevěra), §250 – §250b TZ (podvod, pojistný podvod, úvěrový
podvod), §255 - §257a TZ (porušování povinnosti při správě cizího majetku). V intencích zákona
o přestupcích by v úvahu přicházel §24 (přestupky na úseku podnikání), §33 (přestupky na úseku
porušování průmyslových práv a porušování práv k obchodní firmě) a §50 (přestupky proti
majetku). Výše uvedená ustanovení jsou pouze demonstrativním výčtem, další odpovědností vztahy
je nutné vždy posuzovat dle předmětu podnikání likvidovaného subjektu (jiné povinnosti bude
mít likvidátor spravující společnost vlastnící lesy a rybníky, jiné u společnosti zabývající
se výrobou chemických látek apod.)

Funkce likvidátora končí dnem výmazu společnosti z ObR. Likvidátor proto musí podat návrh na
výmaz společnosti z ObR, a to dle §75a odst.2 ObchZ do 30ti dnů od skončení likvidace. Ke
skončení likvidace dojde v případě, že likvidátor vypořádá všechny závazky a pohledávky,
zpeněží veškerý majetek společnosti a rozdělí likvidační zůstatek. O podrobnostech bude
pojednáno v následujících kapitolách.



Vliv orgánů státní správy na proces likvidace

Na likvidovanou společnost se z hlediska správy daní a poplatků, pracovněprávních předpisů,
v oblasti sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a dalších předpisů pohlíží jako na
normálně fungující podnikatelský subjekt.[16] Není možné poskytovat takovéto společnosti
jakékoliv úlevy nebo výhody nebo naopak požadovat např. předčasné plnění povinností.

Likvidátor má však povinnost oznámit vstup do likvidace všem orgánům státní správy, se kterými
existují nebo existovaly určité vztahy.



Shrnutí

Mezi nejzávažnější problémy, které spatřuji v obecném procesu likvidace je nedostatečná právní
úprava, se kterou souvisí nestanovení téměř žádných požadavků na výkon funkce likvidátora.
Proces likvidace kapitálových obchodních společností je upraven obecně pouze v osmi
paragrafech ObchZ a následně pak speciálně pro jednotlivé typy společností, nicméně úprava je
značně nekonkrétní a umožňuje mnoho prostoru pro vlastní výklad jednotlivých likvidátorů,
resp. původní vedení společnosti. Dle mého názoru by také osoba likvidátora měla být blížeji
specifikována, jako je tomu např. u insolventních správců. Osoba likvidátora by měla splňovat
určité kvalifikační požadavky, přinejmenším ekonomické, resp. právnické vzdělání, popř. by zde
měl existovat požadavek složení odborné zkoušky. Nekvalifikovaný likvidátor nejenže může
likvidaci neúměrně časově prodlužovat, ale může svou neodborností poškodit věřitele, resp.
společníky, nebo je naopak některého z nich zvýhodňovat. V případě likvidace společnosti,
jejíž činnost je specifická nebo rozsáhlá, by měla existovat povinnost likvidátora
spolupracovat např. s odborným konzultantem. Je zřejmé, že sebelepší právník nebo ekonom
nemůže kvalifikovaně posoudit otázky týkající se oblasti technologického režimu zdravotnictví,
strojírenství, resp. být schopen se plně věnovat likvidaci společnosti, která má mnoho
provozoven, vykonává desítky různých činností a má desítky či stovky zaměstnanců.

Dále se domnívám, že by bylo vhodné změnit právní úpravu daňovou a účetní v souvislosti
s likvidací. Na společnost by měly být v této oblasti kladeny menší nároky (např. snížením
daně z příjmů právnických osob). Likvidátor se po vstupu společnosti do likvidace často ocitá
v náročné pozici, mnohdy absentují účetní doklady či obdobná dokumentace a současně je
většinou v situaci, kdy nemá finanční prostředky v hotovosti ani na běžném účtu. Není proto
schopen hradit náklady za vedení účetnictví, mnohdy nejsou ani prostředky na hrazení daňových
povinností. Právní úprava by proto mohla stanovit možnost posečkání či obdobného institutu, na
který by byl za určitých skutečností právní nárok, současná úprava možnosti splátkování je dle
mého názoru nedostatečná. Společnost se pak dostává do situace, kdy musí hradit nejen daň
samotnou, ale i její příslušenství, čímž jsou zbytečně odčerpávány finance, které by bylo
možné a vhodné využít jiným způsobem.

Zrusenifirem.com

Několikaleté zkušenosti

Specializace na likvidaci společnosti

Neváhejte nás kontaktovat

Váš obchodní partner

Kontakty

www.zrusenifirem.com

+420 733 242 446

office@zrusenifirem.com

8:00 - 18:00 pondělí / pátek